Můj porodní příběh – 2. díl

Bolest byla omamná. Věděla jsem, že pokud si nebudu psát poznámky, už nikdy nebudu vědět s jistotou, jak přesně porod probíhal. Poprvé jsem vzala telefon do rukou jen chvilku potom, co jsem dostala vyovlávačku. Do aplikace Poznámky jsem si začala hezky chronologicky datlovat, co, jak a kdy se odehrálo. Tady ty moje poznámky jsou;

10:00 – Bolesti

Tady není moc co dodat. Popsala jsem je pěkně zevrubně v prvním díle porodního příběhu. Pro rekapitulaci – minutové kontrakce přicházely po dvou minutách „klidu“. Něco na tišení bolesti? To bych byla pěkná „máčenka“ hned takhle zkraje. Sestře jsem tišící léky odmítla. Honza byl už tou dobou doma a čekal na telefonát. Já si užívala tuhle párty na „hekárně“ s jinou slečnou.

11:05 – sprcha

Poprvé jsem vlezla do té miniaturní verzičky sprchového koutu asi v jedenáct. Měla jsem fakt obrovské břicho, byl zázrak, že jsem se tam vůbec vešla! Ale co víc – s grácií hadí ženy jsem si tam dřepla do tureckého sedu. Hygiena mi už v tu chvíli byla docela jedno. Bolest byla silnější, a já se tam prostě potřebovala složit. Dřepla jsem si do tureckého sedu a nechala působit horkou vodu. Sprcha nepomohla od bolesti, ale dělala jí trochu snesitelnější. Na chvíli.

12:20 – čípek

Jen dvě a půl hodiny mi stačily, abych si nechala dát čípek na bolest. Nebyla to žádná spása, podle sestřičky něco „šetrného“. Pro mě bylo zásadní, že to nemělo vliv na dítě. Nebo tak mi to alespoň řekl doktor.

13:00 – 3. horká sprcha

Čípek byl fajn, ale jen na chvíli a co si budeme – že by mě té bolesti zbavil, to se rozhodně říct nedalo. A tak jsem se tam svlékala a oblíkala, lezla do sprchy, skládala se na zem, a zase zvedala.

13:50 – injekce

Jedna do žíly. Nechtěla jsem, ale vidina úlevy mě přemohla.

15:20 – 1. kontrola

Yes! Konečně jsem se dostala na lékařskou kozu. Po více než 5 hodinách nepříjemné bolesti mě konečně sestra pustila na větší vyšetření. Doktorův závěr prohlídky mě ale vůbec vůbec nepotěšil. Otevřená jen na 2 prsty, zbytek čípku byl ještě viditelný.

17:20 – 6. horká sprcha

7 hodin. 6 sprch. Měla jsem dostat nějaké sportovní ocenění za to, jaké výkony jsem při svém tělesném rozložení a v bolestech předváděla. Gymnastky se můžou jít klouzat.

20:00 – porodní box, konečně

Na porod to nebylo, a tak mě sestřička ani nechtěla pustit na porodní box. Ale já jsem na té hekárně děsila nebohou „kolegyni“ už 10!! hodin. Stále neměla kontrakce a koukala tam, jak já se svíjím v bolestech. Navíc Honza se mnou na hekárně nemohl být, a tak mě jezdil domů a do nemocnice zkontrolovat co chvíli. Jasně, řekla jsem mu, ať čeká na telefonát, ale byl pochopitelně nervózní, vzrušený, natěšený a měl o nás strach. A tak se mi v těch osm večer, otevřená jen na 3 prsty, uprosila sestru, ať nám přidělí box, kde budeme moci čekat spolu. Měla jsem štěstí, nikdo zrovna nerodil.

21:10 – 10. horká sprcha

Byla jsem otevřená „už“ na 5 prstů. Po takové době mi to ale přišlo strašně málo, lékařům taky. Už jsem se vážně trápila. Osprchovala jsem se podesáté. Měla jsem štěstí, že byl na porodním boxu také obrovský sprchový kout s žíněnkou, na které jsem mohla ležet na všech 4. Honza mi sprchoval záda.

21:50 – epidural

Už jsem byla opravdu strašně vyčerpaná. Potřebovala jsem ho. Přišla mi ho píchnout mlaďoučká lékařka. Myslím, že akorát vyšla školu. Honza věděl, že epidural může představovat velké riziko, a tak se mu slečna moc nepozdávala. Sedla jsem si na kraj postele, zkřížila před sebou ruce, jak to po mně mladá lékařka chtěla a snažila se ani nedýchat, abych se nepohla. Mohlo by to mít fatální následky. Po chvíli to přišlo, hlasy jsem slyšela, ale znělo to, jako bych byla zavřená v sudu plném vody. Měla jsem štěstí, po chvíli se vše vrátilo do normálu a bolesti byly ty tam.

23:30 – hroznový cukr & Coca cola

Moji věrní druzi. Celý den jsem nesnědla vůbec nic. Vzhůru jsem byla od 4 od rána, jen tihle dva parťáci mi pomáhali. Byla jsem strašně šťastná, že jsem byla bez bolesti, jen porod téměř vůbec nepostupoval. Byla jsem otevřená stěží na 6 prstů, a tak jsem si v televizi pustila Očko a tancovala. Doufala jsem, že miminko „vyklepu“ ven. Cítila jsem se vlastně super, pařila jsem na porodním boxu, popíjela kolu a hlavně – necítila bolest.

Já tancovala, Honza alespoň chviličku spal.Jen tu a tam jsem mu podala Coca colu 😀

00:30 – bez vody

Ne, nepraskla mi. Bez vnějšího zásahu se to opět neobešlo. Přišla porodní asistentka, která byla mimochodem úplně skvělá, prohlédla mě a nakonec jsme se domluvily na píchnutí vody. Nijak zvlášť to nebolelo. Už jsem byla za ten den na prohlídky zvyklá, tohle pro mě pocitově nebylo jiné.

02:30 – Císař

Ano, po takové době a po tom všem jen na 6 prstů. Sestra mě prohlédla a vůbec se jí to nezdálo. Začala jsem se totiž zase zavírat! Navrhla Oxytocin a zároveň mě připravila na to, že pokud nezabere, půjdu na sekci. Nechtěla jsem, ale vidina, že už to bude za mnou byla hřejivá.

03:20 – kontrakce

Takové jsem neznala. Fyzicky jsem cítila, jak dítě postupuje. POROD SE KONEČNĚ ROZJEL. Bylo to skoro až příjemné, ulevující psychicky i fyzicky. Konečně moje tělo dostalo to, k čemu směřovalo už více než 15 hodin! Seděla jsem na porodní židličce a bylo mi fajn. Porodní asistentka nenamítala nic proti tlačení. Dělala jsem přesně to, co jsem cítila. Tlačila jsem. Něžně, ale pevně. Po chvíli mi Gabriela, jak se PA jsmenovala, řekla, že už vidí, jak dítě postupuje, a tak bych měla zpět na lůžko. Vůbec jsem nechtěla, ale neprotestovala jsem. Ani nevím, jak jsem se dostala nahoru. Atmosféra ale stále byla ulevující. Tohle brzké ráno, přítmí, jen já, Honza a milá asistentka. Jenže o chvíli déle už to vypadalo, že dítě bude brzy venku, a tak Gabriela došla pro lékařku. Tuhle jsem neznala, byla mladá. V rukou měla kovový podnos s kovovými nástroji, které vypadaly hrozně děsivě. Chtěla jsem ji poslat pryč, ale zůstala ona i další asi 2 lidi z personálu jablonecké nemocnice. Úplně jsem cítila, jak mě náhlý strach z těch všech lidí a instrumentů stahuje zpět a zpomaluje porod. Nicméně lékařka mě povzbuzovala k tlačení, a tak jsem dělala, jak říká. Už jen párkrát zaltačíte a bude venku! Slibovala mi. Viděla jsem, že sahá po nůžkách, chtěla mi udělat nástřih. Dvakrát jsem jí řekla, že o něj nestojím, že to mám i v porodním plánu. Teď hodně zatlačte a je venku! Povzbudila mě. Zkusila jsem to. Dala jsem do toho vážně veškerou sílu, která mi zbyla. Ucítila jsem ostrou bolest, když do mě střihla.

04:44 – Matěji Berko, vítej na světě!

Jsem strašně dojatá. Teď, když tohle píšu. Tolik lásky, sentimentu, něhy najednou. Prožívám to znovu. Znovu cítím, jak mi pokládají to malé mláďátko na břicho. Bylo to jako z National Geographic. Ta posvátnost momentu mě úplně smetla. Byl špinavý, zkroucený, chlupatý a nádherný. Přáli jsme si bonding, který proběhl. Za to jsem byla šťastná. Jen tatínka nenechali – bůhvíproč – přestřihnout pupeční šňůru. V tu cvhíli mi to ale bylo jedno. Byli jsme konečně rodina. Po páté jsme spolu začali volat rodině, která nespala a čekala na jakékoli informace. Vytočili jsme mého taťku a nechali, ať ho Matěj pozdraví sám. První, co slyšel, když to táta vzal, byl Matějův pláč.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s